Vlastnické právo ke zvířeti

V dnešním článku nabízíme vhled do problematiky vlastnických práv ke zvířatům, ať již jde o domácí mazlíčky či hospodářská zvířata. Vymezíme „zvíře“ v právním slova smyslu, způsoby nabývání vlastnického práva k němu, okolnosti nálezu či chovu.

Definice zvířete

Definovat zvíře předchozí občanský zákoník nepotřeboval, zvíře spadalo v právním slova smyslu do kategorie neživých předmětů – věcí. V současném občanském zákoníku sice také samotnou definici zvířete nenalezneme, ale na rozdíl živého zvířete od věci poukazuje § 494 : „Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se tedy na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.“

Občanský zákoník dále rozlišuje kategorie zvířat – divoká, zkrocená, zvířata s pánem a bez pána, domácí, hospodářská, chovaná v zoologické zahradě a v zájmovém chovu. Pro účely našeho článku postačí rozvést, co se rozumí zvířetem v zájmových chovech:  každé zvíře držené či určené k držení člověkem, zejména v jeho domácnosti, pro jeho potěšení a jako společník.

Veřejnoprávní předpis na ochranu zvířat (zák. 246/1992 Sb.) vymezuje zvíře jako každého živého obratlovce, vyjma člověka, embrya a plodu. Zastání se zvířatům dostává i dalšími zákony např. zákonem o ochraně přírody, o myslivosti, o rybníkářství, plemenářský zákon aj., přičemž je používána různá terminologie – živočich, exemplář, zvěř, hospodářské zvíře, kožešinové zvíře atd.

Nabytí vlastnického práva ke zvířeti

Vlastnické právo ke zvířeti lze nabýt na základě smlouvy. Pojetí zvířete jako smysly nadaného živého tvora neodporuje tomu, aby bylo předmětem kupní či darovací smlouvy. Vlastnické právo lze dále nabýt i z vypořádání dědictví nebo ve vztahu k mláděti pak automaticky, neboť jde o přírůstek. Zpozornět při koupi a darování musíme u druhů zvířat, která jsou chráněna dle Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (tzv. CITIES kupříkladu typicky při koupi suchozemských želv). Zde je třeba ohlásit krajskému úřadu zamýšlený prodej a provést přeregistraci držitele.

Pečovat o zvíře či převzít k němu vlastnické právo lze i na základě inominátních smluv, např. na základě adopční smlouvy psů či koček z útulku nebo i nájemní smlouvy časté zejména u koní.

Ohledně vlastnictví poskytuje občanský zákoník řešení specifické situace týkají se včel. Vlétne-li roj včel do cizího obsazeného úlu, stává se jeho vlastníkem vlastník úlu. Nedochází tak k nabytí vlastnického práva k poměrné části vzniklého roje, vlastnické právo náleží jedině vlastníku obsazovaného úlu. Ten není povinen vlastníku roje, který ulétl poskytovat za ně náhradu.

Zvláštní způsob nabytí vlastnického práva představuje přivlastnění a nalezení.

Nález a přivlastnění zvířete

Zvláštní povaha zvířete, se nejvíce projevuje právě v oblasti nálezu a přisvojení zvířete.  Zatímco věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit (nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci), zvíře si lze přivlastnit jen v případě, je-li bez pána. Úmysl zbavit se zvířete nebo jej vyhnat musí být za všech okolností zřejmý, jinak se nebude jednat o opuštění zvířete. Protože § 1048 občanského zákoníku při úmyslu zbavit se zvířete nebo jej vyhnat připisuje možnost i pro zvířata v zájmovém chovu, tedy obecně považované za domácí mazlíčky, musíme zde připomenout, že proti tomu zákon na ochranu zvířat proti týrání definuje, že opuštění nebo vyhnání zvířete (s výjimkou volně žijícího zvířete), je považováno za formu týrání zvířat.

Obecně ztrátou zvířete tedy nedochází k zániku vlastnického práva. Nalezené zvíře tedy nelze bez dalšího považovat za opuštěné a nálezce si jej nemůže bez dalšího přivlastnit.

Oznámit nález zvířete bez zbytečného odkladu obci, je povinností každého nálezce. Jde o zvířata, u nichž je zjevné, že mělo vlastníka. Zda je to „zjevné“ lze dovodit dle obojku, ušní známky, tetování, ale i např. dříve upravené srsti.  U psů bylo s účinností od 1.1.2020 zavedeno povinné označení pod kůži zavedeným mikročipem ke zjištění identity a umožnění kontroly nejen z veterinárního hlediska.

Ke zvířeti určeného k zájmovému chovu lze nabýt vlastnické právo nalezením již po uplynutí dvou měsíců, od vyhlášení nálezu, pokud se vlastník nepřihlásí.

Chov hospodářských zvířat

Správcem ústřední evidence hospodářských zvířat je Ministerstvo zemědělství ČR. Povinnost registrovat je dána každému chovateli hospodářského zvířete, registruje již od 1 kusu (skot, tuři, ovce, kozy, prasata, farmová zvěr, běžci). Chovatelem je každý, kdo zvíře nebo zvířata vlastní, nebo drží anebo je pověřen se o ně starat, ať ji za úplatu nebo bezúplatně, a to i na přechodnou dobu. Chovatelem tedy nemusí být pouze majitel zvířat, ale i ten, který zvířata někoho jiného ve svých nebo pronajatých prostorách krmí a ošetřuje na základě dohody s majitelem. Chovatel se registruje jako fyzická osoba nebo jako fyzická osoba podnikatel v zemědělství (jen pokud je registrován v evidenci zemědělských podnikatelů).

Před zahájením chovu je třeba zaregistrovat hospodářství nebo provozovnu. Každé místo, kde jsou zvířata chována má své registrační číslo. Každé zvíře musí být označeno ušními známkami, což automaticky vylučuje, aby uprchlé kusy zůstal bez pána. Dle ušní značky lze vždy dohledat do jakého chovu patří.  Přemísťovat lze pouze dobytek, který je doprovázen „průvodními listy“. Původní chovatel je povinen list novému chovateli vždy předat a ten nesmí zvíře bez průvodky převzít.

Máte-li právní dotazy k tomuto tématu, zeptejte se nás.