Obchodování se státy Evropské unie

Vzhledem tomu, že Česká republika je členem Evropské unie, je pro české podnikatele obchodování s ostatními členy EU jednodušší. Oproti obchodům s tzv. třetími zeměmi je do jisté míry specifičtější a je založena na několika základních principech. Právě na tato specifikace se zaměříme v tomto článku.

Vnitřní trh a jeho principy

Smlouva o fungování Evropské unie označuje prostor, který je tvořen územím všech členských států EU, jako vnitřní trh.

Volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, to jsou čtyři základní principy, které tvoří podstatu vnitřního trhu. Někdy jsou označovány jako 4 základní svobody vnitřního trhu Evropské unie.

Kromě poskytování výhod občanům a podnikatelům z členských států EU, bylo cílem vytvořené vnitřního trhu také zvýšení životní úrovně, ekonomického růstu a posílení postavení Evropy ve světové ekonomice tak, aby byla schopna konkurovat silným ekonomikám jako jsou USA nebo čím dál tím více sílící Čína.

Vnitřní trh vznikl v roce 1993. Od té doby poskytuje občanům EU více zboží a služeb, které jsou díky zmíněným principům dostupnější. Díky volnému pohybu osob vznikají nová pracovní místa, která mohou snáz obsadit zájemci z různých států EU.

Základní principy, jejich význam a obsah

Volný pohyb zboží je základním předpokladem pro fungování vnitřního trhu EU. Cílem principu o volném pohybu zboží je umožnění a prosazení zvyšování obchodu mezi členskými státy EU. K jistému nárůstu došlo již při odstranění tzv. tarifních překážek, což jsou cla, množstevní omezení, další opatření s jimi rovnocennými účinky a zavedení společného celního sazebníku vůči nečlenským státům. Tak vznikla celní unie. Tím, že mezi členskými státy EU není při vzájemném obchodování uplatňováno clo, došlo k zřejmému posílení postavení podnikatelů z členských států při obchodování v rámci EU. Fakt, že boží nezatížené clem je do značné míry levnější, přispěl k tomu, že dovoz z nečlenských států EU je více nahrazován dovozem ze států členských zemí.

I přes zavedenou celní unii však zůstaly rozdílné kvalitativní požadavky na některé zboží v jednotlivých členských státech EU, tzv. kvalitativní omezení. Šlo a stále může jít o situace, kdy dílčí státy EU z důvodů ochrany spotřebitele, ochrany životního prostředí, ochrany tuzemských dodavatelů a producentů, vyžadovaly splnění kritérií různé úrovně pro uvedení zboží z jiného členského státu na jejich tuzemský trh. Tuto problematiku bylo třeba vyřešit, aby se odstranila nerovnost. Vytvořily se dvě cesty – směr harmonizace a cesta vzájemného uznávání.

Harmonizace spočívá ve stručnosti v tom, že se členské státy dohodnou na jednotném kompromisním znění požadavků pro jednotlivé zboží, tyto společné požadavky pak platí ve všech členských státech EU. Harmonizací je pak zaručen volný pohyb zboží po vnitřním trhu, současně i jeho vysoká míra ochrany. Příkladem harmonizace jsou například technické požadavky na elektroniku či automobily. Vzhledem k tomu, že dosáhnou úplné harmonizace je složité, existuje i tzv. harmonizace částečná, přičemž jejím obsahem je sjednocení pouze určitých prvků zboží. Nalezení řešení pro úplnou harmonizace však nebývá jednoduché, proto existuje druhá cesta, kterou reprezentuje princip vzájemného uznávání. Tento postup se užije u výrobků, které nejsou v EU harmonizovány. Tento princip stanoví, že je-li dané zboží dobré pro spotřebitele jednoho členského státu, je dobré i pro spotřebitele ze států ostatních, tedy i v ostatních státech musí být umožněna jeho distribuce a prodej.

Má-li tedy podnikatel v ČR v zboží, které chce exportovat do členského státu EU a které splňuje požadavky českého právního řádu pro uvedení na trh v ČR, nemusí se obávat žádných dalších omezení spočívajících např. v přísnějších požadavcích na kvalitu. Totiž u zboží, které splňuje požadavky pro uvedení na trh v jednom členském státě, nemusí být prokazovány vlastnosti v jiném členském státě EU. Takto funguje princip vzájemného uznávání, ze kterého však existují výjimky. Jednotlivé členské státy totiž mohou omezit volný pohyb zboží u konkrétních výrobků v případě svých oprávněných zájmů, což může být ochrana spotřebitele, zdraví, životního prostředí nebo kultury. Stát, který by takové omezení přijal, si ho ale musí náležitě odůvodnit a prokázat, že použité opatření je nezbytné a že omezuje volný pohyb zboží v co nejnižší míře.

Volný pohyb služeb je dalším principem vnitřního trhu EU. Tím se rozumí poskytování služeb přes hranice ze strany podnikatele, který není usazený ve státě, ve které služby poskytuje. Podnikatel ze státu EU poskytující služby na území jiných členský států EU má výhodu, na poskytovatele služeb se nevztahují předpisy platné pro tamní podnikání. S tím se pojí časové omezení poskytování služeb takovým způsobem, přeshraničně. Taková nabídka je by měla být pouze příležitostná. V opačné případě může hostitelský stát po podnikateli chtít, aby se u něj usadil a tím se musel přizpůsobit tamějším právním poměrům.

Mezi poslední dvě tzv. svobody vnitřního trhu patří volný pohyb osob a volný pohyb kapitálu. Tyto svobody se uplatní zejména u podnikatelů, přičemž tyto principy zahrnují i možnost usadit se na území členského státu a poskytovat své služby, zřizovat podniky a řídit je. S tím se pojí svoboda transferu kapitálů, který je pro podnikání nezbytný.

Jak postupovat při přeshraničním obchodování v rámci EU

Pokud importujete nebo exportujete výrobky či služby z nebo do členského státu EU, je třeba mít na paměti následující:

• Harmonizace – pokud jsou požadavky na konkrétní zboží harmonizovány v rámci EU, je třeba tyto sjednocené požadavky splňovat. Dodržením podmínek harmonizace je pak možné výrobek volně prodávat na území EU.
• Vzájemné uznání – v případě, že výrobek není v rámci EU harmonizován, ale je v ČR vyroben nebo uveden na trh v souladu s českými právními předpisy, platí pro něj princip vzájemného uznání. Ani v takovém případě nic nebrání distribuci zboží přes hranice členského státu do členského státu jiného, kromě zmíněné výjimky tzv. oprávněných zájmů
• Směrnice č. 2001/95/ES – když dojde k situaci, že výrobek není harmonizován, ani není vzájemně uznaný, pak platí, že musí splňovat podmínky uvedené směrnice. Pokud výrobek splní podmínky směrnice, považuje se vzájemně uznaný.

DPH v rámci vnitřního trhu EU

Daň z přidané hodnoty funguje standardně na principu daně ze vstupu a daně z výstupu.

Podnikatel, který prodá zboží či službu a současně je plátcem DPH, uskuteční tím zdanitelné plnění. Tím mu vzniká následně povinnost odvést DPH na výstupu. Tento podnikatel má naopak z nakoupeného zboží či služby v zásadě vždy nárok na odpočet daně na vstupu. Výsledný daňová povinnost takového podnikatele činí rozdíl mezi daní na výstupu a daní na vstupu.

Při přeshraničním obchodování mezi podnikateli v rámci členských států EU funguje často tzv. princip samovyměření daně. Tento spočívá v tom, že daň na výstupu odvede a zaplatí příjemce zboží či služby, tedy nikoliv dodavatel.

V případě dovozu do České republiky z jiného členského státu Evropské Unie neuplatní tedy cizí plátce svou DPH, ale český podnikatel uplatní DPH na výstupu s českou sazbou a současně uplatní nárok na odpočet na vstupu. Celkový dopad na standardního českého podnikatele je však z hlediska DPH nulový, samovyměření i nárok na odpočet se uplatňuje v jednom daňovém přiznání.

V případě vývozu z ČR pak český podnikatel na výstupu DPH neuplatňuje a příjemce si daň sám vyměří („samovyměří“).

Co se týče používání principu samovyměření, tak ten se použije u převážné většiny zboží pořízeného z jiného členského státu EU, ale také u některých vyjmenovaných služeb poskytovaných přeshraničně. Mezi takové služby patří například služby telekomunikační, finanční či poradenské.