Ještě jednou k bezpečnému přístavu na internetu

Tématu odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti jsme se na tomto webu již věnovali například v článku Odpovědnost za cizí obsah na internetu. V tomto článku jsme představili koncept tzv. bezpečného přístavu, tedy souboru určitých podmínek, které musejí poskytovatelé dodržet, aby se zprostili odpovědnosti za případný nelegální cizí obsah na svých stránkách. Tyto podmínky plynou z evropské směrnice o elektronickém obchodu a jsou, pokud jde o tzv. hosting providery (tj. poskytovatele služeb, které umožňují vkládat uživateli data, která jsou uchovávána relativně trvale, jako například různé hostingové a cloudové služby, sociální sítě, diskuzní fóra atp.), zejména: 1) poskytovatel o konkrétním nelegálním obsahu nevěděl a vědět nemohl; 2) poskytovatel nelegální obsah bezodkladně odstraní, poté co se o něm dozvěděl (přičemž vědomost se týká toho, že je přítomen určitý závadný obsah; pro právní stránku, tj. že je tento obsah nelegální, platí i zde zásada, že neznalost práva neomlouvá); 3) poskytovatel na uživatele, který obsah vložil, nevykonává vliv (spočívající např. ve smluvním vztahu mezi nimi).

Pozornému čtenáři už je asi zřejmé, v kterém bodě bude nejspíše problém. Co znamená, že poskytovatel o nelegálním obsahu neví a ani nemůže? Nemůže snad provozovatel hostingové služby vědět o tom, že se zde nachází nelegální kopie filmů či hudby? Teoreticky může, má na to technické prostředky. Obrat „nemůže vědět“ má ale v právu určitý, poněkud úzký obsah. Tento pojem byl používán jako podmínka pro odpovědnost z nedbalosti, ať už ve veřejném (tj. odpovědnost vůči státu zejména v rovině trestního či správního práva) nebo soukromém (tj. odpovědnost vůči jiným osobám) právu dávno před vznikem internetu. Pro zjednodušení by se dal uvést příklad uloupeného šperku, který lupiči zaslali poštovním balíčkem zájemci o koupi v zahraničí. Dejme tomu, že se o loupeži ví, neboť policie zprávu o ní s fotografií šperku zveřejnila. Může být provozovatel poštovních služeb vinen z trestného činu podílnictví z nedbalosti (na jiného převedl věc nikoliv malé hodnoty, získanou trestným činem)? Vždyť teoreticky mohl vidět zprávu o ukradeném šperku a teoreticky mohl otevírat nebo rentgenovat všechny balíčky, aby si ověřil, že v nich není nic závadného. Je ale zjevné, že takový postup by jednak byl nesmírně náročný a nákladný a že by porušoval práva zákazníků pošty na ochranu jejich soukromí. Pošta tedy odpovědná nebude, neboť není naplněna podmínka nedbalosti, snad leda kdyby dostala důvěryhodnou a zcela konkrétní zprávu o tom, že hodlají pachatelé svůj lup „uklidit“ tímto způsobem.

S trochu nadsázky lze říci, že podobná logika se uplatní i v případě služeb informační společnosti. Zmíněná směrnice stanoví, že poskytovatelé nejsou povinni plošně dohlížet na jimi přenášené nebo uchovávané informace a ani aktivně vyhledávat nelegální obsah. Soudy (především Soudní dvůr Evropské unie) podmínku nevědomosti upřesnily ještě více, a to v tom ohledu, co národní legislativy nesmějí po poskytovatelích vyžadovat svými právními předpisy a rozhodnutími. Soudní dvůr EU v jednom ze svých rozsudků rozhodnul, že členské státy EU nesmějí vyžadovat po poskytovateli systém kontroly, který by se týkal všech elektronických sdělení přenášených prostřednictvím jeho služeb, byl použitelný vůči všem jeho zákazníkům, a to preventivně, výlučně na jeho náklady a bez časového omezení. Kdyby totiž něco takového členské státy vyžadovaly, porušily by lidská práva, jako právo svobodně podnikat, šířit informace či právo na ochranu soukromí a osobních údajů. Soudní dvůr zvážil samozřejmě i práva, která by byla takovou kontrolou chráněna (např. autorská práva, která jsou na internetu porušována), ale dospěl k názoru, že popsaný způsob kontroly by příliš omezoval první jmenovaná práva ve prospěch těch druhých.

To samozřejmě neznamená, že by státy nemohly nařídit poskytovatelům jakoukoliv prevenční povinnost, jak Soudní dvůr např. konstatoval v jednom ze svých rozsudků. V tomto případě se společnost L’Oréal domáhala po britském soudu určení odpovědnosti společnosti eBay za prodej padělků výrobků společnosti L’Oréal na svém aukčním portálu. Taková opatření ale musejí být „účinná, přiměřená, odrazující a nesmí vytvářet překážky právem dovolenému obchodu“. Tuto podmínku nesplňuje povinnost poskytovatele aktivně monitorovat všechny obchodní transakce, učiněné na jeho portálu, a už vůbec ne úplný soudní zákaz určitému on-line tržišti prodávat výrobky označené určitou ochrannou známkou.

Jistým vodítkem mohou být i další dva poměrně čerstvé rozsudky (z let 2014 a 2016), byť se týkaly trochu jiných situací (šlo o poskytovatele tzv. mere conduit, tedy takové, kteří pouze přenášejí informace, aniž by je ukládali). V prvním případě Soudní dvůr rozhodnul, že soud členského státu může uložit poskytovateli, aby znemožnil přístup k nelegálnímu obsahu (v tomto případě se jednalo o obsah porušující autorská práva), ovšem musí poskytovateli dát určitou volnost v tom, jak tohoto cíle chce dosáhnout, neboť opačný přístup by byl opět v rozporu se svobodou podnikání. Poskytovatel také musí mít možnost vyvinit se, pokud prokáže, že udělal vše, co bylo v jeho silách, aby porušování cizích práv zabránil. Toto je opět přístup, mnohem starší než internetové právo: případy, kdy právo zakládá absolutní objektivní odpovědnost (tj. případ, kdy osoba zodpovídá za určitý výsledek bez ohledu na svoje zavinění k němu a bez možnosti se vyvinit), jsou relativně vzácné a třeba v trestním právu nepřípustné. Druhé rozhodnutí však závěry prvního poněkud oslabilo. Soudní dvůr zde připustil, že členské státy mohou po poskytovatelích Wi-Fi připojení vyžadovat, aby jej podmínili ověřením totožnosti uživatele, a tím, aby snížili riziko zneužití.

Ač se tedy problematika na první pohled zdá velmi složitá a nová, v mnohem staví na osvědčených právních principech a konstrukcích. Liší se spíše kontext, tedy internetový svět, který se ze své podstaty velmi liší od „skutečného“ světa, s kterým se potýkaly předchozí generace právníků. Poskytovatelé služeb informační společnosti nejsou bez odpovědnosti za to, co svým jednáním (i opomenutím) byť nepřímo způsobí, ovšem tato odpovědnost je omezena určitými rozumnými limity, aby byli poskytovatelé vůbec tuto odpovědnost schopni unést. Stejně jako dříve ovšem také platí, že neznalost práva neomlouvá, a pokud si není podnikatel jistý tím, zda dostojí požadavkům práva, je na místě si nechat poradit od profesionála. Proto se na nás neváhejte obrátit s jakýmkoliv právním dotazem.