3D tisk a práva duševního vlastnictví (1. část - úvod)
Náš dvoudílný článek věnující se tematice 3D tisku má za cíl seznámit čtenáře s touto technologií a s právními důsledky, které vyplývají z jejího používání v rámci výroby nebo pro vlastní potřebu. V této první části představujeme technologii 3D tisku a účastníky, kteří se na něm podílí. Ve druhé části rozebereme konkrétní právní důsledky.
Co je 3D tisk?
Jako 3D tisk se označuje aditivní výroba za pomoci přístrojů, které podle datového modelu vrství materiál do podoby fyzického předmětu. Výrobní přístroje jsou označovány jako 3D tiskárny.
Z tohoto stručného představení vyplývá, že pro 3D tisk je zapotřební několika komponent. V první řadě jde o datový model, který slouží jako předloha pro tisk. Tento datový model může vzniknout dvojím způsobem. Buď dojde k naskenování reálného předmětu (nejčastěji věcí, „naskenovat“ se ale dají například i lidé), nebo je datový model kompletně vytvořen na počítači programováním. Datové modely se také označují jako CAD soubory (podle anglického výrazu computer assisted design).
Datové modely svou realističností a schopností zachytit nejen proporce, ale i materiál a strukturu, připomínají fotografie, na rozdíl od nich se ale dají využít rovnou pro 3D tisk. K samotnému tisku dokonce ani nemusí dojít – počítačové modely jsou využitelné i v čistě digitální podobě, např. do vizualizací, počítačových her či marketingových materiálů.
Pokud má dojít ke „zhmotnění“ datového modelu, jsou dalšími nezbytnými komponentami materiál a 3D tiskárna. 3D tiskárny mohou zpracovávat různé materiály, z důvodu ceny jde nejčastěji o plast. Ostatní materiály, především kov, jsou velmi nákladné, stejně jako technologie pro jejich zpracování.
Proč se otázkou 3D tisku zabýváme?
3D tisk je zajímavou možností jak pro výrobní společnosti, tak pro jednotlivce.
Pro firmy představuje 3D tisk řadu výhod. Jde především o možnost výrazných úspor oproti jiným podobným technologiím, např. výrobě pomocí CNC strojů. 3D tiskárny totiž snižují množství potřebného materiálu, protože výrobek neopracovávají z „bloku“ materiálu, ale vrství jej jen z přesně potřebného množství. Další výhody jsou snazší výroba náhradních dílů nebo větší efektivita využití výrobních kapacit. Firmy budou zpravidla využívat dražší technologie a vlastní CAD modely vytvořené interními nebo externími programátory.
Jednotlivci využívající 3D tisk prozatím většinou patří mezi nadšence, kteří zkoumají možnosti nových technologií. Tomu výrazně napomáhá, že i kvalitní 3D tiskárny výrazně zlevnily, a dají se pořídit do 1 000 eur. Podobné jsou i ceny 3D skenerů. Online platformy jako např. Thingiverse navíc nabízí širokou škálu bezplatných i placených CAD souborů, takže pro tisk nejsou potřeba žádné zvláštní programátorské dovednosti.
Kromě firemní aditivní výroby a uživatelského 3D tisku přichází v úvahu i další možnosti, jako např. prodej hotových 3D výrobků. Tyto možnosti však zatím nejsou tak rozšířené, proto se jimi dále zabývat nebudeme.
Příznivci technologie 3D tisku očekávají, že bude hrát zásadní roli v transformaci průmyslové výroby v rámci tzv. čtvrté průmyslové revoluce (Průmysl 4.0). Bez ohledu na to, jestli se tento předpoklad naplní, je potřeba zabývat se otázkami, které z 3D tisku vyplývají.
Kdo se 3D tisku účastní?
Účastnické schéma se liší podle toho, zda se jedná o aditivní výrobu firem, nebo o uživatelský 3D tisk.
Více účastníků se bude zpravidla podílet na uživatelském 3D tisku. Schéma fází tisku a jednotlivých účastníků tak může vypadat následovně:
Návrh modelu
- Autor CAD souboru
- Poskytovatel software pro tvorbu CAD souboru/Výrobce 3D skeneru
Distribuce modelu
- Osoby sdílející model (poskytovatelé obsahu)
- Provozovatel webu pro sdílení modelů (poskytovatel služeb informační společnosti, “ISP”)
- Poskytovatel internetového připojení (ISP)
Výroba
- Poskytovatel služeb 3D tisku (pokud uživatel nemá vlastní tiskárnu)
- Výrobce hardware (tiskárna a materiál)
Použití výrobku
- Koncový uživatel
- Distribuční síť
V případě aditivní výroby firem může být počet účastníků výrazně nižší. Pokud firma vyrábí podle vlastních datových modelů na vlastní tiskárně, zcela odpadá fáze distribuce modelu a výroba probíhá buď zcela interně, nebo za využití externích programátorů.
Kdo a jak 3D tisk řeší právně?
Jen letmý pohled např. na již zmiňovanou platformu Thingiverse, která je plná modelů inspirovaných nebo přímo převzatých od společností jako Disney, nás povede k jednoduché otázce: smí se to vůbec?
Pravda je taková, že, stejně jako v případě jiných inovací, i v oblasti 3D tisku se technologie vyvíjí rychleji než právní úprava, která ji má regulovat. 3D tisk tak prozatím zůstává v šedé zóně, se kterou se s nástupem nových technologií a inovativních obchodních modelů (např. sdílená ekonomika) setkáváme stále častěji.
3D tisk však možná z této šedé zóny brzy vystoupí. Letos v létě se problematickými otázkami zabýval Evropský parlament, který vydal usnesení s přiléhavým názvem „o trojrozměrném tisku jakožto výzvě v oblastech práv duševního vlastnictví a občanskoprávní odpovědnosti“.
Z toho vyplývá, v jakých právních oblastech se dá očekávat legislativní aktivita na úrovni celé EU, případně jednotlivých členských států. Aktuálně nejpalčivější otázky vznikají v oblasti práv duševního vlastnictví. Na tyto otázky se zaměří druhá část článku.